Doslova husí kůže mi naskočila, když jsem si na iDnes přečetl rozhovor s údajným německým energetickým expertem Markusem Steigenbergerem z institutu Agora, který prý dokonce radí německé vládě. Pokud se totiž naplní slova zmíněného pána, tak budeme doslova donuceni k tomu, abychom využívali energii z obnovitelných zdrojů a zaplatili za to obrovské peníze.
Údajný expert Steigenberger, který je však evidentně především ekologickým aktivistou a lobbistou, v rozhovoru bez uzardění vydává své vlastní názory za údajně objektivní fakta, navíc si až směšně protiřečí. Můžeme se tak dočíst o tom, že budoucnost patří obnovitelným zdrojům, a pozor, to ještě pouze vybraným na čele s větrem a sluncem. Toto tvrzení je představeno jako holý fakt, který zjevně nemá být předmětem žádné diskuse. Kdyby jí totiž měl být podroben, musel by si pan Steigenberger připravit daleko relevantnější argumenty, než ty, kterými své tvrzení podepřel v tomto rozhovoru. Zde jsme se totiž pouze dočetli, že větrné elektrárny na pevnině jsou nejlevnější technologií s největším potenciálem. Tečka, nic dalšího není zřejmě třeba dodávat.
Ono by vlastně opravdu ani nebylo, ovšem pokud by vítr foukal bez přestání a konstantní silou. Což, jak ví i malé dítě, je absolutní nesmysl. O tom, jak rozdílnou silou vane vítr, se nejlépe dočtete v Beaufortově stupnici větru, která začíná bezvětřím a končí orkánem. A zde jsme u Achillovy paty nejen tohoto obnovitelného zdroje. Je jí nestabilita dodávek elektřiny, což způsobuje potíže v přenosové síti. Německý „expert“ však samozřejmě má řešení, dokonce ve čtyřech variantách. Ovšem všechny bez výjimky zcela popírají Steigenbergerovo tvrzení o tom, kterak jsou větrné elektrárny nejlevnější technologii. Naopak se v nich skrývá čertovo kopyto až netušených rozměrů.
Při pohledu na tyto čtyři varianty mi připadá, že jsme svědky zrodu nového, velmi podivného zároveň a nebezpečného oboru, sociálně-energetického inženýrství. První varianta je ještě alespoň na první pohled relativně nevinná. Spočívá totiž v rozsáhlé výstavbě sítí, aby mohla být elektřina přepravována na obrovské vzdálenosti. Jaká je realita tohoto plánu, to můžeme vidět již nyní v Německu, kde občané mohutně protestují proti výstavbě vedení, které má dopravit proud z větráků u Severního moře do jižněji položených spolkových zemí. Vadí jim totiž zhyzdění jejich životního prostoru a rovněž znehodnocení pozemků i nemovitostí. Od druhé varianty začíná přituhovat. Má jít totiž o tzv. řízené zatížení, což v překladu znamená dotlačit velké průmyslové podniky k tomu, aby při nedostatku elektřiny redukovaly svou výrobu a přesunuly spotřeby na dobu, kdy bude elektřiny dostatek a poptávka malá. Třetí varianta je rovněž spektakulární a spočívá v tom, že si budeme platit jakési spící elektrárny na stabilní zdroje, tedy například hnědé uhlí. Tyto zdroje budou zapínány vždy, když obnovitelné zrovna nebudou dodávat žádnou elektřinu. Poslední varianta je spíše jakýmsi sci-fi. Její podstatou jsou totiž jakési obří baterie, které dokážou uchovat obrovské množství energie na pozdější dobu. Takové baterie však zatím neexistují. I daleko menší, pro tento účel nepoužitelné zdroje, jsou dnes velmi nákladné.
Co z to všeho plyne? Místo, aby se postupně a pomalu, ruku v ruce s technologickým vývojem, měnilo složení energetického mixu, kdy by se využívaly stávající zdroje, ke kterým by se připojovaly zdroje nové, tak se nás lidé jako Steigenberger snaží postrčit ke skoku do velmi hluboké vody. A to i přesto, že na to nejsme absolutně připraveni ani ekonomicky, ani technicky. Občas se říká, že se tak lze nejlépe naučit plavat. Jenže existuje statistika, kolik je utopených na jednoho šťastlivce?
