Moje odpověď zní, že vlastně žádná univerzální neexistuje. Nebo si snad někdo z vás fanoušků dovede představit, že by vás k upřímnému fandění komukoliv někdo dokázal přinutit? A nebo vám v něm naopak zabránit? Vždyť fandění je o prožívání, o radosti z vítězství, o zklamání z porážek. Není to věc rozumu, ale srdce. A srdci neporučíš. Klubový fotbal a svět jeho fanoušků je z velké části postaven na rivalitě. Někdy je zdravá, občas bohužel zbytečně agresivní a nezdravá, ale je všudypřítomná. Byla, je a vždycky bude. Asi každý máme kamarády či známe z jiných táborů. Určitě jsme si všichni užili posměšných poznámek, smsek, a to oběma směry. Platí to primárně pro ligové souboje. V evropských pohárech se tato rivalita nepochybně trochu stírá. Ale přece jen. Těžko se našel sparťan, který polykal slzy, když Slavia dostávala sedmý gól na Arsenalu. Maximálně tak od smíchu. Podobně se smáli slávisti, když si Sparta vezla třeba bůra z Lyonu.
Koeficient, renomé českého fotbalu nebo ekonomický přínos, to všechno jsou relevantní argumenty. Ale rozumu, nikoli srdce. Tak nám pane Čapku a další neříkejte, komu máme držet palce. Stejně tím nic nezmůžete. Osobně jsem už mnohokrát fandil v pohárech českým týmům. Zejména pokud byl soupeřem arogantní tým ze západu, jehož hráči a představitelé se vyjadřovali ve smyslu, že ani nevědí, kde leží Česká republika, probouzel se ve mně vlastenec. Ale byl to můj autentický, dobrovolný pocit. Vždyť fotbal je o zábavě a emocích, které z něho plynou. A to jak na hřišti, tak ještě mnohem víc v hledišti. Nikomu neberu jeho pocity nebo fandění komukoli, ani to nejde. Jen za sebe říkám, že se neumím radovat společně s Davidem Limberským a jeho kamarády. A nic na tom nezmění nějaká desetinka v koeficientu, nebo dokonce miliony na kontě Tomáše Paclíka.